Jak cestou kráčím, v přítmí klopýtám

Jak cestou kráčím, v přítmí klopýtám

o kamení a tuhý kořen stromu,

to života je kmen, a leží tam

přes cestu moji, sražen ranou hromu.

Noc hluboká je, tichá. Nebes chrám

se třpytí květem. Zvony s věží dÓmu

se rozplakaly v písni, kterou znám –

a s oblak hvězda padá... čas jít domů!

Zda hvězda má to byla, zhasla dřív,

než k cíli došla jsem, a vezmu s sebou

jen kříž, až přejdu prahy věčných niv?

Leč tmou mi skvoucí hvězda vzchází již –

Měl Jsi mne rád, já setkala se s Tebou!

Ta zářit bude na můj rov a kříž!