Jak já bych miloval.

Já kdybych děvu miloval,

netrápil bych se mnoho;

šel k ní bych hned a jí se ptal,

zdaž ráda má již koho.

A kdyby řekla: ještě ne –

tuť v ňadra bych si sáhl.

„Zde máš to srdce svraštěné,

jímž po Tobě jsem práhl.“

Já nelkal bych ni háji tam,

ni Luně věčně bledé;

nelkal ni k hvězdným výšinám,

ni ku skalině šedé.

Nač lkáti? Láska blažit má,

víno – ne slzy – píti!

Buď vem mne, dívko škádlivá,

anebo – nech mne býti!

Kdybych pak děvu milostnou

nalezl k lásce svojí,

jež s tváří by mi radostnou

zašeptla: já jsem Tvojí!

Pak v lásku bych se rozeplál

jak bujné stepi žáry,

a v lásce té bych věren stál

jak nad jezerem páry!

Stal bych se lásky anjelem

a ďáblem žárlivosti;

stal bych se bratrem, přítelem

i chotěm té bytosti.

Běda pak, kdyby syčelo

mi cos v tom lásky tónu –

tuť zuřil bych jak Othello,

když vraždil Desdemonu!

Já kdybych děvu miloval,

předc trápil bych se mnoho;

ba láskou bych se pochoval!

A protož – nechme toho!