Jak já pozdravuji.

Nikoho z vás jistě tajno není,

v životě že lidském pozdravení

důležitou hraje úlohu.

Nechť se obracíme k lidem, ku bohu,

vždy jest třeba toho pilně dbáti,

jak je máme oslovit neb uvítati.

Že pak mluvit mi teď přáno jest,

tož si vyložit vám dovoluji,

jak já vždy a vůbec pozdravuji –

že to pravda, věřte na mou čest!...

Z rána – někdy hezky k poledni –

jak se právě u mne rozední –

vstanu, strojím se a k oknu běžím

občerstvit se vzduchem ranním, svěžím.

Tu pak galantní mne vis-à-vis

zdvořile vždy z okna pozdraví.

„Dobré jitro, pane sousede,

dnes je nebe jaksi škaredé!“ –

„,Na mém nebi‘“ – on pak na to hned,

„,nejkrásnější slunko vzešlo teď.‘“

Pak se vyfintím a posnídám,

načež s chutí do práce se dám.

Dopůldne však jedno nemine

bez návštěvy aspoň jediné.

Brzy kmotra, brzo ňáká teta,

bohatá na peníze i leta,

brzy ňáký mladý panáček,

hodin aranžér a šviháček,

jenž mne řečí plnou cukrlátek

zvát přichází do merendy v pátek.

Takový když přijde seladon

ve fraku a cilindr jak zvon,

mluví „světově“ a mluví moc –

tuť mu s chutí řeknu: Dobrou noc!

Jindy lajtnantek jak panenka

počne do uší mi šeptati:

Ať prý lásky bůh ho zatratí,

nejsem-li já hezká dívenka.

Onť prý hotov, o tom vésti seč,

k nohám mým pak složiti svůj meč,

patent svůj i slavné předkův jméno.

To když počíná mě nuditi,

hledím se ho chytře zbaviti,

řkouc mu martiálně: Čao béno!

Švarný-li mne jinoch pozdraví,

se mnou po česku se pobaví,

mluví prostě, bez všech kudrlinek,

nepočíná si jak amicínek,

tuť s ním ráda chvílku postojím,

o rozumných věcech hovor vedu,

ba, když odchází již ku posledu,

„Na zdar!“ říci se mu nebojím.

Študent v druhém poschodí-li kýchne,

až mě u srdce vždy píchne,

zvolám s velikou mu chutí:

Sit saluti!

Ondy kdos mě podvodem

ošálit chtěl o hubičku,

já však rychlým obratem

nastrčila mu kočičku,

již jsem měla v klínu svém.

Ta hned po něm ostře chňapla,

do nosu ho notně drápla,

načež jsem mu v zasmání

přála: Dobré chutnání!

Náhoda mě kdysi vedla

k tomu, kmet jak ctihodný

o cti naší národní

mluvil. Já si k němu sedla.

Ohnivými řečnil slovy;

dokazoval, co je vlast,

jaká, milovat ji, slast;

co jsou svaté otcův rovy,

co je mluva mateřská,

co je půda vlastenská,

co je rodný v světě kraj,

co náš český, krásný ráj;

jak má Čech být hrdým na to,

že jest ryzí jako zlato,

že jest synem matky Slávy,

Slovanův všech bratr pravý,

jak má proto horovat,

jiným též rozněcovat

posvátný ten v srdcích plamen –

tu jsem zbožně řekla: Amen!

Často na to myslívám,

samotna když chodívám,

jak by přec to dobře bylo,

kdyby muži poctivému,

vlastenci též horlivému,

mne si vzít, se zalíbilo.

Kdyby upřímně tak přišel,

řka: „Chceš mojí ženou býti?

Budem v lásce spolu žíti,

v svornosti a štěstí mnohém.“

Co by asi na to slyšel?

Nic než prosté: S pánem bohem! –

Však již čas, bych ukončila,

jiným místa postoupila;

poodcházejíc pak stranou,

všem, kdož mi tu přízeň dali

a mne vlídně poslouchali,

volám tímto: Na shledanou!