Jak jatý sup...

Jak jatý sup, když mřížoví mu brání,

duch lidský sebou bije bez ustání,

a tluče křídly, z očí jiskry hází –

však ani o píď dále nedochází!

Jest volno jemu – po vůli se rváti,

však nadarmo by odvážil se ptáti

své mysli, která v bludné kolo vkleta,

jak sprovoditi Bídu z toho světa?

Toť záhada, kde duch i smysly váznou,

jak pěší noha před propastí sráznou,

toť záhada, jež odpudiť se nedá,

jež vztekem syčíc tisíc hlav svých zvedá

a cení zuby, řvoucí hrdlem hladným –

Kdo vystačí tu rozumem svým chladným,

a překonav zlých vášní stvůru dravou,

svět pobloudilý vrátí v cestu pravou?

Toť jisto jest, že volným jenom krokem,

ne jedem slov, ni teplé krve tokem,

jest blížiti se záhad rozluštění.

Jíž dobrou vůlí přemnoho se změní:

když chuďas k práci poctivě se vrátí,

a boháč, dá, kde potřeba jest dáti.