JAK JSEM ČETL „VÁCLAVA Z MICHALOVIC“.

Po deváté cinkylinky

vrátný zvoní k spaní.

Zavři scripta, zavři duši,

konec – zhřešíš maní.

Po deváté ďábel chodí,

jako bubák straší,

pokřižuj se, odeženeš,

co ti v duši raší.

Měl jsem ďábla pod klerikou,

na prsou mne žehl,

od knihkupce pašován byl,

teď mi na pult lehl.

Místo spaní čtu ty sloky, –

nu, ať zhřeším lehce,

když ten ďábel ze svých klepet

pustiti mne nechce.

Zlato verše v sny mé kane,

rým se pojí s rýmem,

klerika zřím před monstrancí

kadidlovým dýmem.

Jak on trpím nevěřící,

křičím na něj „bratře!“ –

superior na inspekci

byl již v druhém patře.

V bačkorách, jak chodil vždycky,

v sny mé přišel mladé,

potichu jak fantom tmavý

přes knihu dlaň klade...

Duše bludná odpykala,

co jsi napsal, mistře,

latinsky mi odcitoval

jeden koncil bystře.

A já do dnes nad Tvou knihou

zjevením jsem jistý:

zřím, jak ruka roztažená

hrabe nám ty listy.