Jak jsem dítkem vzrůstal k nebi...

Jak jsem dítkem vzrůstal k nebi,

jak jsem dcerkou pyšen byl!

Třebas jíní na svém lebí,

s bohy byl bych neměnil –

výšil jsem se; nebes střela

náhle v hrdou vnikla hruď,

pýcha klesla, krvácela –

a já slyšel: „Bídným buď!“

Hynu! Snad to kletbou dravou,

tisknoucí mne níž a níž,

že jsem toužil snivou hlavou

z vln všednosti vznést se výš;

nezniknu však, na vzdor trudu

zůstanu, kam čas mne vznes –

mroucím okem hledět’ budu

za svým dítkem do nebes!