Jak jsme dudali po bitvě na Bílé Hoře

Stojí hora blíže Prahy,

na té hory zprahlou zem

pil Čech srdce purpur drahý,

Němec jásal vítězem.

Zachvěla se Praha strachem;

v čele loupeživých rot

Bavor kníže v letu plachém

ztekl hradby o překot.

Do všech síní hradu vlezl,

což mu právo, což mu vzdor,

patnácte set vozů vezl

plných plenu do Bavor.

Vyjel k Mníšku – jsou to spěchy

k Březnici a do Klatov,

zdařilo se změnit Čechy

rázem u veliký rov.

Zadumán jel na svém oři,

snil o slávě příštích dnův

a co doma sobě stvoří

z naloupených klenotův.

Snil, jak bude divem země,

velikým jak bude slout,

nedbal, z Čech že znělo temně

v jeho nitru moře pout.

Nedbal, že ho v srdci píchlo

něco jako hrozný had;

k vozům zřel a všecko ztichlo;

má se kníže lekat snad?

Nikdy!... „Chutě, lide, s místa,“

volá s koně, „ruče dál,

dnes z vás každý dozajista

víc – než Fridrich, Zimní král!“

Zasmál se; dál vozy jely

kolem Klatov do Všerub,

stříbro, zlato odvážely...

hrozné vozy – hrozný lup!

Při Úhlavce za Klatovy

stála skromná horská ves,

na nizoučké její krovy

větve skláněl starý les.

Jedna chýžka vyběhla si

skoro cesty na pokraj;

žel, jaké to zřela časy:

všude cizí sběř a láj. –

Bylo pozdě při večeru,

těžké vozy sjely v dol,

zaznělo to z chýžky věru

jako výkřik, pláč a bol.

„Slyš, ký žal se kolem šíří,“

kníže dí a s koně slez’,

„rychle za mnou, officíři!“

A juž za ním vojska směs.

V chatě smutných žalob davy

dud provází teskný zvuk:

„Podlehly jste, jasné hlavy,

náspy vzaty, zničen pluk.

Blíže Hvězdy jste mi lehli,

věrní druzi; vše to tam;

Češi padli, Uhři sběhli,

a já hynu sám a sám.

Síňka pusta, holy nivy,

v horách těká pláč a strach –

kde’s, mé dítě, kdo tě živí?

vždyť i ženu zmarnil vrah.

Tebou světlá byla chata:

samé slunce, samý jas;

plnilať ji záře zlatá

pohledů tvých zas a zas.

Ale teď? Teď temno všade,

samá bolest, samý žal;

ó ty cizopasný hade,

Bůh tě znič!“... a zastenal.

„Hle,“ dí kníže, „české vzdory,

straší zde,“ a brvy stáh’

a jak k Praze s Bílé Hory

hrd přes chaty kráčí práh.

„Hej, dudáku, zanech lkání!

Slyšíš, ruče sebou hoď,

jechej s námi; při dudání

z pustých Čech nás vyprovoď!

Pláč tě zmoří; chutě, směle,

vojenských si písní hleď,

do Mnichova převesele

mě a moje vozy veď!“

„Jakže, vy jste Bavoráci,

již nám vyloupili zem?

vám mám hrát? ne, k také práci

nepůjdu ni s provazem!“

„A ty musíš, smělý chlape,

vést nás zvykem českých čet,

při dudách se dobře šlape;

neotálej, vzhůru, hned!“

„Ne, tak dud svých nepokálí

český dudák, při sám Bůh,

přísahal jsem svému králi,

co mi cizák dobrodruh?“

„Dost, sic dudy rozkopnu ti,

nepůjdeš-li; hned se stroj!“

„Ne a ne! Mne nepřinutí

lancouchova řeč ni zbroj!“

Dupnul Bavor: „Zpupný cháme,

v posled kážu: nadmi měch,

ne-li, oprátku ti dáme,

viset budeš jako věch!“

„Zabij mě a trýzni, chceš-li,

nehrám za veškeren svět

těm, kdo katy do Čech vešli,

třeba pány jeli zpět!“

Zlícen kníže v divém skoku

v bledou hudcovu bil tvář;

mrak se zjevil v jeho oku,

v líci rudá studu zář.

Vzpřímil se: „Ej, darebáci,

proti stu zde stojím sám,

leč za vaši katí práci

pořádně vám zadudám.

Tebou všem, ty loupežníku!“...

rázem dudy s ramen strh’

a v zlolajném vášně křiku

knížeti je ve tvář vrh’.

Zalilo se čelo krví;

zavýsk’ dudák: „Tak bych rád

všem, kdo vlast a lid můj drví,

po tisíce let chtěl hrát!

Rád bych věru ještě z hrobu

metal na ně ten svůj měch

za trýzeň a za porobu

děsně uhnětených Čech.“

V ráz v dudáka luza pustá

buší, bodá, svírá vaz;

němá jsou však pevná ústa,

zrakem k nebi vzhléd’ – a zhas’.

Věčný sen mu přimknul oči,

k věrným dudám mrtev kles’ –

Nebe zrudlo; na úbočí

strachem dálný stenal les.

Krví šuměl místo vody

polekaný říčky proud;

děsné slavil cizák hody,

vlčí kvas zde měl a soud.

Hrozno kolem; vnitř i zevně

zpustošeny ves i chýš,

leč trest boží vkročil zjevně

v zlotřilého vůdce říš.

Zšílel z rány dudákovy

na výděs svých vlastních rot;

šílel – rostly pyšné rovy –

zhynul – vymřel všechen rod.

Však ta dudákova chata

za Klatovy stojí zas;

vzmáhať se v ní záře zlatá:

dětských očí slunný jas. –