Jak kovkopova práce trudná...

Je život, jenž se v hrůzu mění

a tolik smutku má tam u dna,

jak kovkopova práce trudná

v tmě hluboké a v osamění.

Tak horník bledý při své práci

jde cestou, již si v skalách láme –

a my-li svoji cestu známe,

kde každý záhy utrmácí?

Nad unaveným jeho čelem

mdlé světélko se z lampy line

v tmu pusté noci nehostinné,

jak naděj v srdci osiřelém.

A tmavé zdi se vlhce lesknou

a každá rána dlouze duní

a časem vzdech se vzbudí u ní

se zádumčivou písní tesknou.

A nesvitne sem paprsk svěží

ni zablesknutí jedno jasné,

mdlé světélko už málem hasne

a člověk tu už dýchá stěží.

A zase kámen v cestu padá

a v nový kámen rána buší.

Pot na čele a smutek v duši

jde kovkop dál, s ním stínů řada.

Jak smutno je... a dumy hlavou

a duší táhnou stíny známé...

leč horník dál si cestu láme,

tu pustou cestu namáhavou.

Tu v dál se hloubí tmavá štola,

a jenom když se s jinou skříží,

tam kdos, jenž také v hloub se níží,

tmou monotonní pozdrav volá.

A smutno zas... je ticho znova

a dále jen tu noc a tma je,

jde horník dál, tmou zanikaje

a dále v hrudi naděj chová.

A náhle tiše, dumně, zvolna

zní vážná píseň v štolu dlouhou,

v ní odříkání pláče s touhou

i upomínka jakás bolná.

S ní dutá rána ještě zní ti...

a z proražené skály valem

proud vody v jeku neskonalém

se ohromný a hrozný řítí.

Proud burácí a dál se valí,

tam kovkop se kdes u dna topí

a výkřik jeho beze stopy

znik’ v bouře hukot neskonalý.

Tak v příšerném a dravém jeku

smrť zaskočí nás jednou ranou

a hrozná v chvíli nečekanou

nás umlčí pro věky věků...