Jak krásnou knihou jsi, leč smutnou tuze,

Jak krásnou knihou jsi, leč smutnou tuze,

my za listem list obracíme maně

a vlastní smrt jen na každé čtem straně;

ten život náš je pouze k hrobu chůze.

Ať v poušti úkoj hledáme ať v luze,

vždy smrtným potem pokryty jsou skráně,

až povel netušený s nebes báně

nás zakřikne, tu ustati nám v hrůze.

Kam teď? Hleď v před, hleď za sebe, hleď kolem,

hleď tam i sem; jen jediná tu dráha,

jež divně rozvlněným vede polem.

Nám z očí náhle vyproudí se vláha

a ňadra chví se netušeným bolem –

a přec snad počátek to všeho blaha...