Jak lze znamenitým býti.

Jestli se, příteli, znáš, že ti na rozum spolehnout těžko,

střež se učených jen, vždyť na světě více je lidí,

kteří ni číst ani psát ani moudře si spočitat znají,

při tom však ni na těle svém, ni na vačku slabnou.

Moudrý, že moudrým jest, již pokuty přetěžké nosí:

každý ho potřebuje, vždy robotu za jiné koná;

pro sebe málo je živ; za to má: zlost, záští a posměch!

Konečně smrt, zlý host, jako blázna ho poseče stejně.

Má-li co k lepšímu? – rci! – Že se o světa pohodlím staral,

žádný mu neděkuje, ano mnozí se vysmějí jemu.

Pročež rozumu nech: nebo zboží to špatného zisku

dá; ale když se ti chce, aby byl jako slunečko vzácný,

svět co může ti dát, hned rád, ano ochotně vezmi;

rozumem nač se tu stkvět? – vždyť fant nás povahou předčí.

Slyš tedy, příteli můj! když málo ti rozumu zbývá,

aby se moudrým zdál, mluv dost, řeč způsobem mlejnským

sypej a nehrkej tak, abys mluvícím zarazil usta.

Blázen při mlčících dost často se namluví chutně. –

Když se ti mluviti dá, měj péči, by nemluvil žádný;

počne-li přec, tedy vskoč jemu do řeči jazykem hromným,

aby se ustrašil tak, že by nemohl mluviti dále.

Když tak osamotníš, jsi pánem mluvení všeho.

Pakli bez mluvení chceš lidu se vyjevit chodem:

nejprvé soukromí hleď, bys krok, ano šlapěje změřil;

sedlský krok není tak, jako pán když pyšní se, slavný.

Chceš-li hleděti vhod, tedy věz, že tu zrcadla třeba:

častěji zrádná tvář dost mistrný zradila jazyk;

zlá je to věc, když svědomí jazyku na odpo stojí!

Jestli tě čas nebo zisk nebo příhoda postaví v spolku

s bohatými, tedy chlub se jim dost, že si v bohatství větší,

byť bys ve vačku svém ani drobného haléře neměl.

Z každého ztrop si smích, pak menšího do syta tejrej:

aby se každý z nich tebe bál a tě s pokojem nechal.

Žebrat přijde-li kdo, jenom rci: by ho nadělil Pán Bůh.

Jestliže věřitel zlý – vší cti a slušnosti prázdný –

pošle tě upomínat, měj rozmluvu hotovou vždycky,

řka: že si dnes tolik set (aby čert tebe uchopil) lidem

pujčil; – vždyť již čert jako prv lid neumí bráti.

Přijde-li upocený, jenž v parnu ti pracoval, dělník,

žádaje mzdy, se tu zchop: že se má proč meškati tebe!

Dlouhým čekáním nechť učí se zdvořilým býti.

Žehři na svědomí, byť jak živ svědomí neznals;

jistě že nalezneš lid, jenž slepě se dověří tobě.

Jestli si vypujčil věc, tedy nekvap s odvodem: často

schlubný pujčuje rád, aby tudy se pochlubit mohl;

schlouba je veliký hřích; kdo bližního od hříchu chrání,

pro nebe zásluhu má; a tak, by se nechlubil více,

nenavracuj, leč shrne se hromové upomínání.

Není-li tak, tedy věz, že tu věc, jíž zapujčil tobě,

k potřebě nevolí své, nebo pujčka mu z paměti vyšla.

Bez čeho kdo být může, nechť to bližnímu přeje;

oč pak nestojí sám, proč chceš jemu vraceti, blázne! –

Jestli tě omrzel svět, nebo ty-li se omrzels světu:

radu ti dám – nebo znám, co je lid, jenž druhého soudí –

hříčku svou bys, třeba na vrchu, postavil vábně.

Příkrovem náboženství hleď veselé zakryti hříchy;

modlení veřejně čiň, bí se v prsy a obrazy líbej,

v kajícím rouše si choď, pak schloubné almužny dávej:

víc-li se zapomeneš, tím více tě na slovo vezmou.

Každý se hříčkou skví a je u svých skřítkem a kůtkem.

Jestli tě za lekaře svět povolal, nejprve hleď si,

vedle co umění jest; však umění žaludku rovnej.

Žaludku přísluší zisk, byť nemocný lekařstvím pošel.

Český lek, aby byl sebe lepší, jej v latině jmenuj,

častěji váží se věc cizá, jíž rozumět nelze.

Lekař a lekarník jsou příbuzni lekavým jmenem:

první bez rozumu psává; onen ledacos dává

lidem za peníze; však častěji uzdraví víra.

Při nemoci se tu dřív, než na zdraví – na měšec hledí;

je-li tu málomocnost, tak obou tě opustí pomoc.

Kdyby tě lapila smrt, jen přál bych ti viděti pohřeb:

zásluha nic ani ctnost tady neplatí; jestli že měšec

ztenčený jest, jen všedně do hrobu povrhnou tebou.

Nebude řeč, kdo vzdech, ale mnoho-li dostane každý. –

Mnohý veselý pták proč pohřbu slavného došel?

Proto, že každému dost dal – bohatých klenotů dědic.

Vůbec tak se mi stav, jako statnému přísluší pánu,

byť by se před chatrnou, v svém popluží, přeslicí třásl,

Umění veškeré tím jen lidu prospěje vábně,

když je mu ku pomoci; vždyť čas dá ke všemu přípřež.

Chatrné umění máš, když zisku ti dojíti brání.

Je-li ti učení mé však hluboké, příkladem řed se

známého Sulcia; věř, že tě brzyčko přivede k místu.