Jak město orientálské...

Jak město bílé, orientálské v zážehu plavého slunce

má radosť se rozhořela a v nedozírných dálkách

ční její olivy klidné a vějíře jejích palem,

nad jejími minarety zpěvavé hlasy se třesou.

Na přístavech rozjiskřených tisíce zdvižených rukou,

na plochých střechách tisíce turbanů hoří stříbrem

ve slunci roztříštěném na moři vzdychajícím

pod černým tkanivem stožárů, plachet oranžových...

Loď, kterou jsem čekal roky, v obzoru zjevila se...

Je větší a větší, je bílá a bílá a jako racek v letu

by křídly zdviženými, plachtami nad mořem mávla...

A Prorok, jemuž chci věřit, výmluvný, bos a bledý

se zjevil teď na pobřeží, krásný zrak oslnivý,

a zlato se přelévá ve stopách jeho. Vše sluncem hoří...