Jak miluji Tě.

To nemohu Ti povědít,

jak miluji Tě, děvo drahá!

Má láska, plamenný ten cit,

věř, mezí nikde nedosahá.

Z té lásky, kdybych Bohem byl,

na pokyn Tvůj bych vesmír sbořil,

a kdyby ret Tvůj vyslovil,

zas nových světů svět bych stvořil.

Kdybych čet' přání v oku Tvém,

bych potěšil Tě ozdobami,

změnil bych nebe v diadém

a hvězdy v lesklé drahokamy;

z oblaků slil bych růžný šat

a z duhy závoj tkaný něžně;

zem zvrátil bych ve vonný sad –

vše z lásky k srdce svého kněžně!

A kdybys žádala si klid

kdes v koutku světa idyllickém,

ráj tichý dal bych Tobě v byt,

kam nejde zvěst o ruchu lidském;

a přírodu bych stišil tak,

že bouř by dálnou hudbou byla,

a vichr jen co vzdechů tlak –

vše z lásky k Tobě, děvo milá!

Tvá touha tak mi drahá je,

tak svaté každé Tvoje přání,

že nežli v slovo dozraje,

již činem ve Tvůj klín se sklání;

ba kdybys chtěla duše mé,

již zasvětil jsem svému Bohu,

já zruším Bohu slovo své

a Tobě duši svou dát mohu.

Jinak mi nelze vyslovit,

jak miluji Tě, děvo drahá!

Mé lásky rozpoutaný cit

slov těsný význam neobsahá,

jen láska lásku měřit zná

a srdce ocení ji v skrytě!

Nuž ptáš se, děvo zbožněná,

ptáš ještě se, jak miluji Tě?