JAK MOHL JSI?

Ó, Bože, to tvá vůle odvěká,

to příkaz tvůj, jenž vedl člověka

od vražd a lupů v lesích pravěka

až k zešílení všeho lidstva, sem...?

Tož za několik roků míru, klidu

vždy musí z neznámého daleka

se sejít řady zlekaného lidu

kdes na dějinných křižovatkách cest...?

Tož musí v zákopech a divé seči

se postřílet a vztekle ubít meči,

těl nasekati, polít krví zem...?

To tedy zákon tvůj je věčně velký...?

To právě tak je neodvratně nutné

jak poslušnost a píle bdělé včelky,

jak tichá smrt a sladký úsměv květů,

jak slavná narození dálných světů,

jich rozlet, výkřik smrtelný a pád...?

Tož všechna ona studánkově čistá

a sladká slova velikého Krista

jsou klam a falešná jen s pojmy hra...?

slib pro útěchu plačícího děcka...?

lži sladce podvodné a věčný blud...?

Tož věda, pokrok i plod krásy sladký,

jenž za výsluní na košatém stromu

kultury dlouholeté těžce zrá,

jsou po boji jen odpočinek krátký,

jen nasbírání dechu v mstivou hruď...?

Tož k tomu slouží kultura jen všecka,

by krásnou malbou kryla rudá místa

v tom lidskou krví potřísněném domu – –?

Tož věčným, věčným vražedný náš pud – –?

Ó, Bože můj, jak hrozné, k smrti smutné – –!

Jak mohl jsi jen lidstvu svému dát

tak násilný a tvrdý, podlý řád – –?

Jak mohou laskavým tě, dobrým zvát – –?