Jak oasa Jsi svitlo mému zraku,

Jak oasa Jsi svitlo mému zraku,

Ó, Bissone, ty čarokrásné tak!

Se zlatým sluncem, hvězdném na oblaku,

a s pásmem horským, jímž se vinul vlak.

S tvým jezerem, jež snilo v písni ptáků,

a štíhlou věží, nad níž ohnivák,

pták soumrak, peruť snášel, slétnuv z mraků –

zřím ráj, jsem mnila, hledíc na zázrak.

Tak šťastna byla jsem, když po té cestě

jsem přítmím šla svým očím nevěříc,

když shlédla jsem tě, kterak šel's mi vstříc.

Leč jednou šla jsem – ticho bylo v městě –

Noc zahalila jezero a sad...

Mně, Bissone, se zjevil znak tvůj – had!