JAK OBLAK.

Mé ruce dvě jsou sláby k objímání.

Tak tisíc rukou míti, bych tě pohladil

a struny srdce, v truchlé vnořeného vzpomínání,

v akkordy jásavé ti naladil.

Být vánkem tichým, který z lesů dýchá,

a vůně pln jak hudba mluvit zná.

Na struny čisté zladěné bych sáhnul zticha,

a píseň života by zněla v tobě vítězná.

Potom bych v mlhu chtěl se proměniti,

abys, mnou proniknutá, ve mně kráčela.

A vedl bych tě po cestě, kde čerstvé voní kvítí,

a jež by k hvězdám nahoru se zvolna stáčela.

A teplem slunce hnaný před tebou bych letěl,

jak oblak stínem bych tvou cestu pokrýval

a zasmál bych se duhou, vzkazem hvězdných světel,

než přívalem bych země prach ti z duše omýval.