JAK OLTÁŘ BEZ BOHA...

Jak oltář bez boha mé srdce v troskách leží.

I chrám jsem sbořit chtěl, však s puklých jeho věží

hlas zvonku zachvěl se: „Než soumrak lehne na zem,

na tu chvíli čekej, trp, vše samo spadne rázem.

Teď ještě jaro je, jdi, vypij štěstí kalich

a těkej po stráních a v kole dětí malých

buď znovu dítětem a líbej dívčí čela

a všeho zapomeň a nezapomeň zcela.“

A zvonek ztichnul zas. – Vím, růže, jež mi voní

dnes, zítra uvadne, mně na rtech zbude po ní

jen trochu hořkosti a hrstka prachu v dlani,

ó vím, já pravil jsem, a přec tu počkám na ni.

Nuž vím, já dále děl, že léto přijde trapné

a plné únavy a v parnech nuda lapne

mne chytře v sítě své, jak pavouk s muškou hrá si,

však chci i žár i stín, chci květy mít i klasy.

Však v slzách pozdravím pak první mraky teskné

a první zahřmění – a náhle z mraků bleskne

a v ráz se rozpuknou ty prázdné, holé stěny

a v prach se rozpadne chrám navždy zneuctěný.

A zvonek zachví se a puklý spadne dolů

a zdi se sesují a kněze pohřbí spolu

a byl by špatný kněz, kdo raděj chtěl by zříti,

jak chrám ten pomalu, leč po věky se řítí.

A přijde podzimek a přijdou sněhy zimy,

jež na vše ulehnou a závějemi svými

vše těžce pokryjí a vichry budou váti

přes práznou, holou stráň... a jaro zas se vrátí.

A mech vše zaroste, déšť všecky smyje stopy,

jež vítr nerozvál – a člověk nepochopí,

až jednou v houštině, kam fial vůně zve ho,

v snách najde pod nimi střep zvonku rozbitého.