Jak opozděný motýl.

Jak opozděný motýl v květů víru,

by temné přespal stíny, úkryt hledá,

tak duše mil po svitu touží míru,

kdy temno stesku ani spát jí nedá.

Již opojen je rosou kvítek každý

a v sladkém tone spánku, taje dechy – –

má naděj prchá – marna touha na vždy,

je černá noc a nikde paprsk těchy. –

„Jak? temno díš?“ tak šepot kol se rojí.

„Jen k nebi vzhlédni, co tam květů plane,

jsouť věčný klid, je peruť lásky pojí,

tam duše tvá nechť s svými žaly stane.

Kdy duch tvůj vydán divé bouří zlobě,

kdy blaho tvé se suje, boří, kácí:

tu k hvězdám věčným v zbožné zaleť prosbě,

jich záře klid a mír zas duši vrací.“