Jak pápěr nese nás tvé silné paždí,

Jak pápěr nese nás tvé silné paždí,

my chvíme se, že dech i cit se staví,

tvůj úsměv hned tak upřímný a hravý,

hned rudou ssaje krev a ňadra vraždí!

Svým žitím vše jen tobě cestu dláždí;

chvat k hrobu tvorstva srdce neunaví,

v něm život proudí se jak pramen lávy,

nechť sterá neshoda je k spěchu dráždí.

Tak v milionech jeden vzruch se vzmáhá

a dál a dále v těsném ňadru buší

a neunavně v smrti proud ho tahá.

Ač vzruch ten divný rozum rve i duši

a z poloboha často robí vraha,

ty nedbáš, kážeš; proč? Zda člověk tuší?