Jak píši...

Jak píši... ptáte se, zda slavno při tom je mi,

zda tvůrčí vzrušení je bol či vrchol blaha,

jakými v duchu svém se těším nadějemi,

v mé sny zda rušivě vír světa nezasahá?

A dál jste ptala se, zda básník na svém čele

ten cítí polibek, jímž Musa na poetu

jej v lásce posvětí, duch jeho rozechvěle

když k výši zatouží a peruť vzepne k letu?

A dál jste ptala se, zda pravdou, co jste četla,

ve chvíli posvátné že pravá báseň vzroste,

jak růže májová, jež posvěcená zkvetla,

by všecky blažila v své snivé kráse prosté?

Já věru nevím to, ó drahá, jež se ptáte...

Nuž, jsou snad básníci, již taký život žijí

ve sladkém vzrušení, jimž ani jedenkráte

ton drsný nezbloudil v jich duší harmonii.

Ó já jim závidím, že nejsem jako oni,

jichž píseň najednou se těsné kukle zbaví,

jak motýl nádherný, jenž na slunci se honí

unešen paprskem, jenž vstříc mu kyne smavý.

Ó já jim závidím, že nejsem z oněch, kteří

v posvátném vzrušení v harf zlaté struny tlukou,

již slávou opilí v svou nesmrtelnost věří

a jimž je rozkoší, co, běda, mně je mukou!

Při každé básni té, jež rostla kdysi ve mně,

a při všem, co jsem psal, mně bylo v chvíli oné

jak v moři lodníku, když bouře hučí temně

a loď se potácí a tone, tone, tone...

A vlny dmou se kol a záchrany tu není,

v co doufat není tu, v co věřit není více...

Bouř hučí, hyne loď a moře výš se pění –

a dole v hlubinách je trosek na tisíce...

A lodník v úzkostech a strachu, v smrtné křeči

svou vidí záhubu a ví, že za čas krátký

zde více nebude, že vše je v nebezpečí...

a přece líto mu, tak zajít bez památky.

A v mukách duše své on rukou, jež se chvěje,

na blánu papíru své jméno píše v hoři

i jméno lodi své, den hrůzy, beznaděje...

vše v láhev uzavře a odevzdá pak moři...

A dál se zmítá loď, níž chýlí se a tone...

A láhev po vlnách dál dnem i nocí pílí,

až kdosi neznámý ze zvěsti vyčte oné,

co chvatně psáno tam – a zamyslí se chvíli...