JAK PLULA OBLAKA

By Růžena Jesenská

Jak plula oblaka, jež jediná měls rád,

Baudelairův cizinče. Víš, jak jsem zpívala:

„Až budeš milovat

zas jenom oblaka!“ Ta píseň bývalá

se vrací. Oblaka! Tys na ně zapomněl

a ruku v ruce se mnou, se mnou šel

v radostné závrati, jen rudé, drahé kvést

jsi viděl srdce jedno, nezatoužil v dál

a strašně, odvážlivě jsi je miloval.

A dlouze k obzoru se stínil našich cest

křiž tajemný, a těžké zlaté prsteny

spadaly ke dnu moře, kterým plout, ach plout

nám bylo v půlnoci. A teskné proměny

dnů, roků stačily, bys necítil svých pout

a přijal sladkou, velkou volnost tuláka,

jenž ke všem stranám světa touží. A ty jdeš –

jdeš – jako náměsíčný, nezříš ničí žal,

Baudelairův cizinče, a strastně miluješ

zas jenom oblaka,

jež plují přeludná a sivá v dál, ach v dál...