JAK PLULA OBLAKA...

Jak plula oblaka, jež jediná měls rád,

Baudelairův cizinče! A přišly zázraky,

podivné soumraky –

a jedno slovo vydechnuté tisíckrát,

a jitra šedivá s poraženými kmeny,

a závrať plná proroctví a drahých pout:

tvá láska vtělila se v srdce ženy...

Víš, jak jsem řekla ke všem snům a touhám tvým:

„Chci.“ A srdce k tomu tlouklo slibem tajemným:

„Pohádkou luny tiše po tvém nebi plout.“

A nikdy kouzelnějších oblak nebylo

a večerův a zdůvěrnění jasnějších

a nocí světějších

a nikdy nebe zázračněji nesnilo...

než tenkrát v potkání! Ty můj! Chci srdce svého

tajemstvím Krásy tebe ještě zahrnout

v plamenů symfonie – do zhasnutí jeho...

Baudelairův cizinče, až budeš milovat

zas jenom oblaka, chci v samotu a noc a chlad

pohádkou luny tiše po tvém nebi plout.