Jak ptáka tažného...

Než příkrov sněhu rodnou zemi skryje,

já umru – cítím v slabém srdce chvění,

že k dalším bojům síly víc v něm není,

že z posledních již ohně zbytků žije.

Ten příkrov také mně příkrovem bude,

v zem chladnou moje vřelé srdce složí,

do čela vtisknou korunu mně z hloží,

a rodná zem přec dá mi lůžka všude.

Jsem poutník bludný – jenž se s cestou minul,

nad skonem mým se nikdo nezarmoutí,

všem lidem byl neznámý cíl mé pouti

jak ptáka tažného, jenž kdesi zhynul.

Pak v snění věčném budu vzpomínati

čím byl v můj život mlhavý a bídný

tvé vroucí lásky jeden úsměv vlídný

a boha prosit, ať ti štěstím splatí.