Jak rád!

Letorost jsem bujná, bujná, ač jen malá,

která nejblíž země z nizka kmene pučí,

a když divou bouří odpadává skála,

a mým stromem rodným vítr pláče, skučí,

jeho větve láme, vrch když odpadává,

a v tom pádu vlastním bratřím rány dává:

tu se jedin smuten k drahé zemi shýbám,

a na úkoj vlastní čelo jí zulíbám.

Ach, já bych ji líbal, zem tu uplakanou,

ach, já bych ji líbal z jitra do soumraku,

vždyť jsem rostl z kmene, sílou jí mi danou,

napájel se záhy rosou jejích zraků,

kterými tak toužně hledí na vše kraje,

v kterých drahé dítě vyproštěno ráje. –

O jak rád se v smutku k tobě, matko, shýbám

a na úkoj vlastní čelo tvoje líbám.