Jak řeřáby jsou žhavé slzy moje,

Jak řeřáby jsou žhavé slzy moje,

a trpké jako ohnivý jich plod,

v mé duši pálí krutá slova Tvoje,

zní žalmy, srdce vede chorovod.

Má duše bloudí, plna nepokoje –

je silná, nenaříká na život –

kříž vztyčuje se v přítmí – konec boje –

kol cesta vede – brána, z hloží plot.

A v temnu zejí vrata hřbitovní,

noc vlídná čeká. Krok můj náhle vázne –

„Proč, duše moje? Mír svůj najdeš v ní!“

Dí duše mi: „Klid nemám v srdci svém,

až údolí ta přejdu, vrchy srázné –

jej nenaleznu poutí vesmírem!“