Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět

Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět

jsi ty. Ať práce, zájem, dojmů spleť

mne jinam vábí, v moci tvé je zpět

mne přivolati, nebo říci – vzleť.

Kruh přání tvých i myšlenek mne spjal,

čin každý tvojí volbě podmínil.

Mně nelze vykonat, co nepřijal

bys souhlasem, neb co bys zastínil

svým pohrdáním. Rostu jako strom,

jenž proto kvete, aby v plody zrál,

ne pro blesk náhody, pro vášně hrom,

ne proto, aby v jeho listí hrál

si vítr po libosti. Kvetu, v plod

bych uzrála, jejž pokrýval by pel

mých tajemství i vlastnosti, co rod

tvůj vyznačují, krása, nad popel

jež vzlétá zničení. Jak různi jsme,

můj Fauste, myšlenkou i citem svým.

V tvé duši cit se nikdy neujme,

by stal se posláním mu splněným

v něm život. V domov lásky útulný

se znaven navracíš jen jako host,

bys píseň jako zpěvák potulný

v něm zazpíval. Sráz mezi námi, most

tě vzdušný k vzdušným zámkům přivádí,

jež při shlédnutí v nic se rozplynou.

Mne moudrost láká, tebe zavádí

chlad rozumu. Jdeš, Fauste, bažinou,

když domov lásky míjíš! Rozumem

mou moudrost nechápeš. Jsme různi tak

jak světy dva, jak různa noc je s dnem.

Dva světy, jež se točí naopak.