Jak s nebe sletlý...

Jak s nebe sletlý cherubín,

vypluvší víla ze hlubin,

tam na pokraji jezera

zří děva noci do šera.

Tvář její, tichá hladina,

a oko – bolu hlubina,

a tělo – bílá lilie –

Ó, kdo to kvítko zalije?

Ach, já tu něžnou lilii

své lásky slzou zaliji –

již letím touhy na křídlech

a ztiším její ston a vzdech.

A v šepot náš nám věčnou báj

hovořit bude šumný háj,

k nám ticho slétne jako v chrám,

jen pták se mihne vzduchem sám. –

A až nám zajde štěstí den,

nás v lůno pojme věčný sen,

nad hrobem naším vody val

svou píseň bude šumět dál...