JAK SE ZPĚVÁKU ODPOČÍVÁ.

Vysoký topol nade mnou

se vánkem kývá, kývá,

jak máť, když vine v náruč svou

děťátko a mu zpívá.

Ten topol tak se nahýbá

a hovoří mi tiše

a vlídně, div mne nelíbá,

mi šumí se své výše.

Odpočiň sobě, dítě mé,

můj chvilku sdílej osud.

Co poutníků již přešlo zde –

a já tu stojím posud!

Má hlava ční tak vysoko,

vidím jak svět se zlatí. –

však kořeny mé hluboko,

já nesmím putovati. –

A nové lidi pozdravit

a nových řečí hlasy,

v nových se chrámech zastavit

a nové vidět krásy.

Jak šťasten jsi, ty nevíš sám,

jda volně sem a jinam –

hle, já se smutně kolíbám

a ruce v dálku spínám...