Jak sloky básní mých. – –

Jak sloky básní mých jdou dnové mého žití,

jdou rhytmem posvátným, v němž nízká vášeň nelká,

že budu po letech v svém vzpomínání zříti,

jak bylo mládí mé jen poesie velká.

Jak sloky básní mých má láska roste zticha

a celé mládí mé v ní zpívá neskaleno,

dech vašich němých úst tam každým rhytmem dýchá

a v rýmech jásavých zní vaše drahé jméno.

A každá sloka má, dnem příštím nádhernější,

růst zdá se v budoucnost a zářit v časy pozdní,

že bude jedenkrát tou básní nejskvostnější,

až jako modlitba nám nad mohylou dozní.

Když němé poledne se snáší k vonným líchám

a slunce božího jas plane mlčenlivý,

tu tichou modlitbu jak požehnání slýchám,

jsem obrem vůlí svou a přec jak dítě snivý.

A moře bledých hvězd když v bezdno hledí řekám

a hvězdy pohledů když v očích vašich hasnou,

to ve snech horoucích já příští jitro čekám,

jež bude v žití mém zas novou slokou krásnou.

Ó velkým básníkem já dovedu se státi,

jenž zmírá požehnán a k ideálu žízní,

když vaše vzpomínka se nad mou rakev vrátí

a sloka poslední tím drahým jménem vyzní.

Tím jménem vítězným, jež v srdce budoucnosti

svým zvukem zapíše i moje jméno chudé,

že v duších milenců i nad prachem mých kostí

jak sloky básní mých dál jistě žíti bude.