JAK TA LABUŤ BÍLÁ...

Jak ta labuť bílá: Celý život snila,

tichá, němá plula modrým jezerem;

snila v květném jaru, snila v léta žáru,

snila v bílé ráno, snila večerem –

ať jas slunce pila, ať ji bouře bila:

stále jenom snila

moje labuť bílá.

Až když naposledy v nevlídný den šedý

nad hladinou modrou s kleslou perutí

labuť umírala – teprv zazpívala,

bílá labuť má svou píseň labutí,

a v tu píseň vlila vše, čím kdysi žila,

vše, co kdysi snila

moje labuť bílá.

Jak ta labuť bílá i má duše žila:

Celý život jenom dumal jsem a snil,

duší zadumanou, všeho světa stranou

vlastní svět jsem čarný sobě vybásnil

a v něm jenom žila moje duše bílá

a v něm snila, snila

jak ta labuť bílá.

Až teď naposledy, když zjev jakýs bledý

duši mé v dál kyne bílou perutí,

tu se rozechvělá duše rozepěla,

zapěla svou píseň – píseň labutí,

a vše, co kdys snila moje duše bílá,

v posled v píseň vlila

jak ta labuť bílá.