Jak ten, jenž kýmsi štván, neb šílenstvím

Jak ten, jenž kýmsi štván, neb šílenstvím

žhář svého vlastnictví se stal a prchl v dál,

kde cizí řeč mu, a když sestaral,

za temných šer se plíží k troskám svým

a za svědectví hvězd se zrakem slzícím

sní: zde jsem zrodil se, zde miloval – – –

Pak vše že nedaroval, jme ho žal. –

Tím v rumu dražší mu teď pampelišek dým:

Tak U ZÁKLADŮ stojím, kdysi svých,

bych věčný tulák pravdy za chvíli šel dál,

jak jiní mne bych sám se zapomněl

a zmizel v nic – nemožný ideál –

přec nejsa jíst, proč žil jsem, trpě pěl

sám v noc vždy z muk tou řeči divnou svou

na hvězdě z posledních – – –