Jak truchlivě se uschlý ořech dívá,

Jak truchlivě se uschlý ořech dívá,

v plášť z jinovatky, v hustou bílou přízi

se celý ukryl, hlava v kápi mizí,

a schovává se ruka zimomřivá.

Již chtěla se ho dotknouti pěst divá,

tu děl jsem: „Ne, snad nassaje si mízy,

měl ještě plody, byly dobré, ryzí,

a nejspodnější větev byla živá.

Snů zbytek klidně dosni, strome starý,

až do vršku ti míza nevystoupí,

jak dostoupila, dokud byl jsi jarý;

jsi jako člověk, síla tvá se níží

a každým vzplanutím se k zemi blíží,

sen krátký jen a zbytek vždy je skoupý.