Jak trudný pochod...

Jak trudný pochod nocí, dnem,

je život náš. Tma stále větší,

kol propasti a nebezpečí

a nepřítel, kam pohlédnem.

My unaveni, plni bláta

a prachu jdeme, svitá den

a z nás je každý nekliden,

že neznámému v ústret chvátá.

A jak trub teskný povel zní,

dál mlčky jdeme smutnou dálí,

když nad hlavou nám slunce pálí,

jak v hladu jdem a o žízni.

My jedno víme: kdesi čeká

nás nepřítel a z úbočí

snad jedním rázem zaskočí...

a díváme se do daleka...

Jen polnic hlasy znějí dál,

tak teskně znějí v pustá lada.

Žár jedovatý žhavě padá

a první v řadě opodál.

A padne druhý, zase vstane, –

tam toho drtí kola děl

a víc jej nikdo neviděl...

Oh, tělo v prachu zadupané...

A ten, kdo dál jde, v jeden ráz

se zastaví na povel vyšší.

Teď první rachot pušky slyší

a polnic vážný, ostrý hlas.

A po druhé se v dáli bleskne,

a rána děla houká teď

a z kraje lesa v odpověď

zní zavolání čísi teskné...

A kolem dým a mha a prach –

a tmavý dým jen časem rudne,

a nade vším v té chvíli trudné

je žhavé slunce v mrákotách.

A nežli boj ten skončen za dne,

tu člověk, oči zardělé,

s hlubokou ranou na čele

a ránu v prsou mlčky padne.