Jak tygřice k nám z nekonečna hledíš,

Jak tygřice k nám z nekonečna hledíš,

lesk vábivý a zlatý žár máš v oku,

sníš, ale náhle vymrštíš se v skoku

a již nám přeubohým v týle sedíš.

Tvé tlapy vězí v hloubce našich boků,

z nichž jako z hroznů víno krev si cedíš,

až vše, co jsi nám dala, zase dědíš

a vedeš si, jak vítěz v pyšném kroku.

Jak otroci, již v cirku umírali,

my bráníme se mlčky tvojí síle,

nechť výkřiky by z prsou nám se draly.

Vždyť marná všecka námaha a píle,

když drápy tvé v hrud žebráku i králi

se náhle vetkly v krutém zkázy díle!