Jak Tys mne bázni odnaučil!

Jak Tys mne bázni odnaučil!

Když člověk přišel, aby mučil,

hrou pravdu zastíral

a lež svou halil v slova lásky vroucí,

vždy mimo v pravý čas ses ubíral,

Ty neviditelný a vševědoucí!

V proměně vteřinové promítnuta

do přírody, jak nebe odraz čistý,

varovná věštba byla nadechnuta:

v té chvíli vedl jsi mne právě místy,

kde močál proradný se rozprostíral

pod baldachýnem zeleně a květu –

a já tam čtla – neb močál pravdu svíral

jak obraz rámec: někde zrada je tu,

ty pozor dej! – A dál když šla jsem v letu

pro květy, které něha rozdat chtěla,

Tys zřít mně dal, jak utržen květ zvadá –

a já Ti jako před tím rozuměla:

cit, který vyrůst chce, tak nevypadá!

Přítomnost hada luštím ze znamení,

jež uhádnout mně Tvoje moudrost dává;

je moudrost v tom, již duše moje cení,

však srdce – buřič, spokojeno není

a novou stopou štvát mne nepřestává.

Jdu za ní zas. Snad radost při tom minu,

vždyť moudrost k hrobu spíš než k žití vede

ty, které v pokušení neuvede.

Jsou trny zmatků mé, však neznám vinu –

a prosta bázně čekám na znamení,

jež místu dáš, kde jednou odpočinu.