JAK V POHÁDCE.

Tak někdy chvím se, štěstí naše ryzí

že pouhým snem, že jako v dětské báji

zlý čaroděj tě unese a stají,

a že tvá duše, holubice, zmizí.

Do staré, černé věže připoutá ji

kdes u moře, jež svítí nad tyrkisy,

kam ještě nikdy nezbloudil krok cizí,

kde potvory a draci brány hájí.

Ó, kde jsou zloby, kde jsou kouzla noci,

jež zlomit nechtěl bych a zdolat, zmoci,

té svojí lásky dobrou veden vílou.

S kým nechtěl bych se zvěrem, s kterým drakem

bít do krvava, se planoucím zrakem

pro tvoji duši, pro tvou duši bílou?