JAK V TICHÉM PŘÍBYTKU...

Jak v tichém příbytku, kde mrtvý odpočíval,

stesk velký zalehne a dlouhá léta tkví,

tak visí v našem vzduchu těžký mlhy příval

a jakés záhadné a přísné tajemství.

A dávno vynesen je mrtvý z jizby šeré,

však v koutech ještě odlesk mihotavý plá,

jak svíce svítily by, duní miserere

a v steny requií dým stoupá kadidla,

i když se sešeří, když bílé ráno vstává,

zní jizba pochmurné té hudby ozvěnou,

jak hořké zaštkání a nota usedavá

by věčně měla znít zde větou tlumenou

a nikdy neztichnout. Ret starý otec svírá,

máť šedá beze slov jen lomí rukama,

teď nevěsta svou náruč v touze nerozvírá

a vášně slova žhavá jsou teď neznáma,

dům pustne, cizí ruce na majetek sáhly

a pole nezorané hložím zarůstá,

je na vše odpovědí jenom povzdech táhlý,

mrak uleh’ na prsa a v mozek, na ústa,

a když se konečně přec rety rozhovoří,

jen v bolu o něm, mrtvém, každý rozpráví,

teď dávné jeho slovo jasněji všem hoří

a ve vzpomínkách zrak se slzou zaplaví,

a nad bolestmi všemi, jež ho v žití bily,

teď dávných po letech přec ještě zalkají,

je zdvižen, vyzlacen rys jeho každý milý,

a myslí, že přec ještě přijde potají...

...Byl mrtvý v zemi naší, dozněly už hroudy

a na hřbitově Věčna tlí on, Minulost...

Byl, jako člověk bývá, prosté o něm soudy:

měl někdy duši dobrou, jindy hříchů dost...

A zapomenout přece nikdo nedovede,

jen v stálých vzpomínkách jsou city vnořeny

a o něm, o mrtvém, se meditace přede,

ne v zemi hluboce, jsou v mlhách kořeny...

A při těch vzpomínkách a hoři prchá žití...

Tak sentimentální a ztesknělá je zem’...

A v dýmu kadidlovém můžeš zachytiti

sten dávný miserere, vážné requiem...