JAK VE SNÁCH ŽIJU...

Jak ve snách žiju; časem na pobřeží,

kde v písku vlhkém tolik škeblí leží,

si usednu a zrak svůj zamyšlený

za racka křídlem nad vln šumné pěny

do modra pustím, vzdechem pohnu rtoma

a myslím v dálku – srdcem však jsem doma.

Jak ve snu vidím naše tiché lesy.

Zde u moře, kde nad skal černé tesy

se s bouří klade pěny turban bílý,

zde v troskách lodí, které v písku zbyly,

snů trosky hledám a na celek splítám.

Jak tonoucí těch krásných snů se chytám;

jak tonoucí se loučí s světlem denním,

já v sklonu mládí teprv mladost cením

a ztrátu její nahradit chci sněním.

A vidím vše: ten kraj pln svěžích chlumů,

kde každá sosna měla svoji dumu,

ty tiché luhy v řasách mlhy spící,

nad šerou vískou měsíc s večernicí,

ty naše procházky, kdy bor se stmíval

a z dálky pták jen opozdilý zpíval

jak s bohem dnu, jak s bohem lásce, štěstí,...

ty dlouhé procházky, kdy na rozcestí

zas v šero lesů jsme se navraceli,

kdy bez tajemství dlouhý život celý

jak lehký sen se kmital nám kol hlavy!

To všecko vidím, a týž večer tmavý

na vlny padá, jak na sosny kdysi,

a město s mořem v matné splývá rysy,

na místo luny maják na obzoře –

Co zbývá mně? V své zahalím se hoře

a opojím se nekonečnem moře.