Jak vláhu v zprahlé půdě zašlý květ

Jak vláhu v zprahlé půdě zašlý květ

tě přijímám, jak nebe mraků lem,

když dlouho žárem přetížen byl svět,

jak víčka spánek po dni neklidném.

S důvěrou, s jakou poddává se strom

jarnímu větru v chvění prostoru,

a pokorně, jak opře se, kdo chrom,

o silných paží vlídnou oporu.

Tak přijímám tě, jako jasný bod

v čekání temnu ten, kdo bloudil dost,

jak žíznivému vítaným je plod

a v samotě je milý vlídný host.

A přijmu, až mne láska s tebou spojí,

oddaně duši s tělem pod obojí.