Jak vychvalovali myslivci své psy.*)

Tři myslivci kdys v tuhém byli sporu,

čí pes byl lepší. „Můj pes bez odporu!“ –

tak zvolal první –: „Nade všechny ctnosti

v něm vrcholil se pocit povinnosti.

Tu vlastnost vzácnou životem svým splatil!

V čas honu na sluky pes můj se ztratil.

Kdo mohl tušiti, co s ním se stalo? – –

Té doby mnoho sněhu napadalo

a marno bylo pátrať po okolí. –

Ta ztráta podnes u srdce mne bolí! –

To zvíře víc než zvěří smysl mělo,

mým pomyšlením ihned rozumělo. –

Když potom z jara do lesů jsem zašel,

tam udivený kostru psí jsem našel

a před ní kostru sluky. Číhal na ni

a nepohnul se od ní o krok ani,

až ze sluky i z něho zbyly kosti. –

Tak skonal pes můj, héros povinnosti!“

A druhý myslivec se ozval tichem.

„A mého žádný nepředstihne čichem.

Jdu sobě městem, pes můj po mém boku;

však z nenadání ocitnul se v skoku

a vběhl do domu. Mně divno bylo,

co asi jej tak prudce pobouřilo?

a nemohl jsem najíť vysvětlení;

krám zvěřinářský na blízku tam není. –

Já za psem, abych spády jeho zvěděl.

Pes v druhém patře přede dveřmi seděl.

Já vešel do vnitř. Po omluvě řádné

jsem nepostřehl příčiny tam žádné.

Jen kuchařka si právě v knize četla.

Zrak padl na list! Hned jsem nabyl světla!

V té knize byla kapitola celá,

jak na zajíce omáčka se dělá.“

„Psi výtečníci!“ – zvolal lovec třetí –

„jich chvála nechať mezi lovce letí!

Však proti mému vaši psi jsou malí!

Můj dokonce i zákona je znalý!

Když drahá ženuška mi churavěla,

zvlášť na koroptve laskominy měla;

já viděl, sil že ubývá jí denně.

Co dobrý manžel neudělá ženě!

I mléko ptačí snad by někde shledal!

Než zákon střílet koroptví nám nedal.

Já jednu vyhlídnul. Bác! – Prach a broky!

v tom ozvaly se četníkovy kroky.

Již pokutě vstříc najisto jsem hleděl –

Můj vtipný pes však porady si věděl.

Hned na koroptev zadečkem si sedl

a do oblouku oháňku svou zvedl,

a zakryv takto koroptvičky tělo,

by oko zákona nic nevidělo,

jak nevinňátko chytrácky se choval. –

Když četník zašel – kořist aportoval!“