Jak vznešeně jsi krásná ku pohledu,

Jak vznešeně jsi krásná ku pohledu,

když probouzíš se v jara v slunném jase

a perly snů, jež uvázly ti v řase,

na líci taví se ti v bílém sledu.

Vně rozkošná, leč vnitř jsi plna jedu

jak zákeřnický námel v zlatém klase;

na našich trápených tvůj zrak se pase;

vždy stejně nám, jak bylo v čase dědů.

Zda známe tě, jak v nás se touha zmáhá?

Zdaž duše naše vidět by tě směla,

kdy náhle nám bys zjevila se nahá?

Děs z očí by ti zel, ač krása z těla;

tož dobře, zrak že nitra nedosáhá,

vždyť hrůzou všem by srdce zkameněla!