Jak žalostné sme dočkali se chvíle,

Jak žalostné sme dočkali se chvíle,

Vníž Vlasti jméno zlého dojít cýle,

A svalit má se (beznaší-li viny?)

Vše, Čech co slove, v věčné rozvaliny?

Tak již sme klesli, světu kuposměchu,

Že v Čechách Čechem být se brání Čechu,

A, být-li nechce nasvé řeči stupcem,

Jest mocně zaklet, věčným zůstat hlupcem.

Y můž-li vradě pouhý Čech kde sedět?

Ký ouřad vést? co odumění zvědět?

Ach, v Svatyně ty, ač se vjít vně kojí,

Vchod Německý mu brání zámek trojí.

Kdo z Vyšších, těch, co čest a slávu mají,

A ještě víc – co očeštinu dbají?...

Čech, vlastenec, se zaodbůjce drží,

A zausylí... posměch odnich trží.

Co jazyk nám se tupí, krade, hatí,

Čech srdce čilost, bystrost ducha tratí;

Čech vlasti jmě a předků slávu ztratí,

Až jazyk mu se zutupí a zhatí.

Co cyzý řeč se rozhnízdila vvlasti,

Jak bolestné Čech vsrdcy počil strasti!...

Tímť, že se nyní pocyzotě honí,

Vklouz vrtký duch a liché srdce doní.

Tak zocháb již, jak těžké porobotě,

Ten nynější lid vnečeské té clotě,

Že krk jhu nahne, neb se valí nato,

Kde moc ho pudí, neb mu stkví se zlato.

Ten pocyzým mře, nadomácý zývá,

Ač tamto dražší, tuto lepší bývá;

Tak sláskou kvlasti, chuti naše klesly,

Co cyzý knám se obyčeje vnesly.

Zde Mudroň hledí, jenby vtipem svítil,

A pěkně psal a živě světu cýtil.

Kdež Bůh a ctnost? Ach, osvícení nyní

Jen světlý mozk a srdce tmavé činí.

Tam Světka zas, co cyzých zlých kněh jedu

Se nalýká, jen myslí nabesedu.

Což bude zní? ta Dívkou bude hladkou,

Však zrádnou Ženou, nedbalou y Matkou.

Kam staročeská upřímnost se děla?

Či k Slovanům nás lepším uletěla?

Zde faleš zlá teď vlichotě se vije,

A podpodvodným lsti se kvítkem kryje.

Kdo můž, vté psotě, býti seč a skoho,

Ten jistě hoří býti sto y stoho;

Toť káže zysk, toť láska k sobě velí:

Nechť zhyne vlast, jen když my budem celí!..

A tím-li během nesvalí se vpuchu,

(O ještě-lis kde, braň ó Český duchu!)

Vlast, takovými obstoupena syny,

Svším, Čech co slove, vsmutné rozvaliny?

Ty slavný Čechu! jehož bleskem jména

Vlast odmnohých je věků zvelebena,

Vté temnotě, když Světla Česká hasnou,

Svěť nad Horou, a Hvězdou*) nám buď jasnou!

Ten žije duch, ta vžilách Tvých krev plyne,

A sláva Tobě předka toho kyne,

An Báti**) smutnou Holomoucy zbavil,

Svět vysvobodil, Čechy přeoslavil.

Y, byť měl sto ust, hlahol zzvonoviny,

Kdož vypoví vše znamenité činy,

Jež podnikali slavní předcy Tvoji,

Vždy, vboji skutkem, radou napokoji?

Viz blesk jích činů!... Čechu, roznítí-li

Ten láskou kvlasti ochotné Tvé žíly,

Jích spanilý duch, uvede, (zdaž klamu?)

Tě, branou slávy, do Věčnosti chrámu.

Všaks Dědic jejich! rodu vznešeného,

Y vzácných zásluh, ducha šlechetného;

Ten na Tobě, když jasně stkvě se, kvete,

Viz, pěkný Tobě Muza věnec plete.

Tu, jíž se Ty, jak celý rod Tvůj svítí,

Nechť záři světlou umění vlast cýtí!

A, jakos bohyň umělosti ctitel,

Buď chránce Čecha, řeči oslavitel.

Což dím? Ctnost s Pravdou, jimž jsme štěstí vinni,

Tvé zvolivše sy srdce zasvatyni,

Tě učí oddat, povinen cos komu,

Co Bohu, Vlasti, Králi, Sobě, Domu.

Blesk šťastného Tě nevypíná losu;

Y naty hojnou dštíš Své lásky rosu,

Jež, čím je Tvá víc šťastná vejška níží,

Tím Tvá víc k Tobě milostivost blíží.

Těm, co Ti časným robotí již ránem,

Víc dobrýms Otcem, nežli mocným Pánem;

Zač jasná tvář a veselé Ti oko

Jích vděčné srdce jeví převysoko.

Ne jako Lítoň, který vpejše žije,

A zslz a potu ubožiny tyje,

A mní, když péče všem oň ojednoho,

Že proň jsou všickni, on pak pronikoho.

A slavných předků světlost zdědiv rodu,

Věk vmarném hubí zhejřilosti brodu,

A jsa jich vnukem, jen dle žil a kostí,

Má všech jich vady, žádné však zjích ctností.

Tys oslavil... Mlč, Muzo, již! tvé pění

Tvář mírného syc muže začervení,

A snadby čistá zloustým se zdála,

Že kalně plyne zpochlebenství chvála.

Jen libte se Ti, co Ti, svité krásně,

Čech, Moravan a Slovák nesou básně;

Neb zaslouží-li zalíbit se Tobě,

Tak jistě dojdou všudy chvály sobě.