JAK ŽEBRAČKA JSEM

Jak žebračka jsem, tato bídná žena,

jež o berli kol mojich oken kráčí,

šat rozedraný má, je nahrbená

a v slabosti své sotva že se vláčí.

Je průhledná tvář její, rozbrázděná,

zrak zarudlý zhas’ v neustálém pláči,

a mně se zdá, že stopa zkrvavená

je všude, kudy jde, sníh krví smáčí.

Já životem se jak ta žena vleku,

jsem znavena a v srdci svém mám ránu

a v duši tíhu jako hoře věků.

Je těžké jak můj osud to mé břímě,

a vím, když klesnu, že víc nepovstanu –

tak žitím dál jdu, sněhem, v kruté zimě.