Jak žiji...

Jak žiji: trnu, že tak všecko hyne

a umírá, v to mrtvé ticho dusné

že neskane ni jeden paprsk jara,

ni jeden květ, ni jedna píseň ptačí.

A zatím na té zemi nehostinné

se zvolna stmívá a ta bolest stará,

ta marně světem do skonání kráčí

a potácí se, časem chvíli usne

kdes podle cesty v stínu minulosti,

jež trnité své větve k nebi vzpíná,

v nichž jednou skřivan písní jásající

a zítra, zítra zoufalství sup hostí.

A pod tím stromem usedneš a líná

kol hudba táhne duší tvojí snící,

co do klína list vzpomínky ti střásá

dech jeseně, jenž nad tvou hlavou letí

kams v neznámo, kam zajdeš jednou za ním.

Tak vzpomínáš, čím ztracené tvé mládí

je v toto moře, které žitím zveme,

čím láska tvá, čím snů tvých jarní krása

v tu hrůznou tmu, jež hluchá kolem pádí.

A teď jsi rád, kdy za vše, za všecko již

máš trochu stínu znaveným svým skráním,

že chvíli máš, kdy v bolesti své němé

smíš vzpomínat, i doufat smíš, že zhojíš

to vše, co někdy bolelo i bolí.

Jen ještě duší mihne se ti ona,

ta zářící, ta čistá hvězda bílá

a duši tvoji tichou září plní.

A zlatotkaná, hvězdná noci clona

kol splývá, splývá – – oko tvoje slní

vzpomínka jedna, která všecko ztiší –:

že každým dnem jsem jitru tomu bližší,

kdy stará bolest moje v srdci zhasne,

kdy řeknu si, že žití za to stálo,

co třeba krátce těšilo a hřálo, –

a řeknu si, že přec to bylo krásné...