Jaká ctnost bez ctnosti.

Slyšel sem šumaře hrát, však sotva se ohledli na mne,

již hned každý svou vejš počínal táhnouti strunku;

chvílku se uradili, pak krásně mi počali hráti.

Může-li povrhel, dím, se mu divě, tak vyborně housti,

ježto po všecken čas za trápení sloužíval uším?

Myšlením bavě se tím, hned naleznu Sulciů obraz.

Šumařit, vzdechnu si, zná dle potřeby: dobře i špatně!!

Sulcius náš, jak sám sebou jest, můž činiti dobře:

bez všeho rozdílu zlé i dobré při jednom páše,

jak se mu nahodí kdy nebo k čemu ho potřeba nutí.

Ctnost jen ze jména zná jako nástroj k něčemu dobrý;

nástroj nástrojem jest, aby práci přivedl k místu.

Tak hle! i dobrým jest, aby lid svou dobrotou zklamal,

zklamaný navedl tak, aby divě a klaně se jemu,

ničemu neuvěřil, leč sám co mu zvěstovat ráčí.

Však i pomocníka jen způsobem bére si tímto.)

„Zdali ho přivede ctnost, aby upustil od zlého?“ – Sotva.

Kdo ctnost bez ctnosti má, tomu nekvete blaženost ctnosti.