Ó, jaká rozkoš...

Ó, jaká rozkoš háje hloubí

procházkou volnou v dumách jít,

za noci tiché, do níž lije

roj hvězd svůj čaruplný třpyt,

být básníkem a pěvcem krásy

a v snivé duši cítit vznět,

poslouchat rozechvělé stromy

a šumu jejich rozumět...

Z neznámých sfér a tajuplných

všech píseň slyšet poetů,

a myšlének roj oblakový

z své lebky v smělém rozletu

zřít do nekonečna se řítit

jak proud ze šumné fontány –

a vidět ve snách mrak svých bolů

za tmavý obzor zahnaný...