Jaká touha ve světicích plála,

Jaká touha ve světicích plála,

Ježto církev ctí co svaté panny!

Hruď jich byla schránou nebes manny,

Lyra srdce pořád sladce hrála.

Ku pochotěm byly jako skála,

Beseda jich byla s nebešťany,

A Bůh sám byl choť jich milovaný,

Duše jejich – nebes brána stálá.

Žily tuto jako v Božím ráji,

Kvetly ctnostmi jako kvítí v máji,

Spočívaly mezi lílijemi.

Zde již plouly nebes rozkošemi,

Vzdychotaly po Bohu, svém jmění,

Až je choť vzal k sobě v políbení.