Jakého bych nerada.

Ne jen vždycky: Jakou bych já rád –

Ustavičně, co jen panáček si žádá!

Poslyšme pak také jedenkrát:

Jakého bych ráda!

Jakého bych ráda?

Na to sem se potázala s zlou,

Neboť všickni z jedné formy jsou –

Tu je drahá dobrá rada!

Panáčkové jeden jako druhý –

Kde jsou štiky, neulovím pstruhy;

A jak v hejně lišek chytit beránka,

Těžká bylaby to věru hádanka!

Čím pak déle mysl bádá,

Tím hloub klesá v pochybnosti.

Jak jen možno líčit mužů cnosti,

Kterých je tak hustě

Jako tučných čtvrtků v půstě?

Co mi to však napadá?

Slyšte, moji zlatí!

K ulehčení budu raděj povídati,

Jakého bych nerada. –

Který, ač má čtyry oči,

Slzy nešťastných přec nevidí,

A když k němu chudý kročí,

Osopit se na něj nestydí;

Koho blaží citupráznost němá,

Toho družkou nechci být;

Neb kdo srdce pro bližního nemá,

Nebude ho také pro choť mít.

Který, jak mne zhlídne čtoucí,

Honem vedle usednoucí

Do knihy mi nakukuje,

A pak v duchu slabikuje:

Víra, láska, naděje –

Nato převtipně se usměje:

„Velký nebe klíč,“ ten nemáte?

„Pláč a nářek otců svatých,“

„Sedm korun, celých zlatých,“

Andílku můj, neznáte? –

No no, ten by pro mne byl!

Velemoudrý ten pan Thales

Ať jde raděj k tomu, co ho vyučil,

By mu vrátil sobotáles;

Za učenou latinku

Nedostane na celý věk družinku,

Který jako modní chevalier (švalié)

S uhlazeným bon jour přichází,

Francouských mi kvítků nahází,

A odchází s adié;

Jemuž, ač si po pařížsku fouká,

Z boty předce Hloupětín jen kouká...

S takovou kdo přijde zbraní,

Ten, ó moji drazí páni,

Věřte, sotva zvítězí! –

Chceš-li za choť Češku mít,

Musíš českým Čechem být,

Jinak: Adieu mon plaisir!

Který, má-li nový fráček –

Okrášlit chtě krásnou Prahu,

Nejhlučnější volí dráhu,

A jak paní Pýchy žáček

Jesuitskou ulicí si vyšlapuje,

Po koňském se trhu prohání,

Točí se a nafukuje

Jako holub na báni;

Pelichá-li ale fráček,

Jako zmoklý ohniváček

Jalovcovou uličkou se krade,

A než nohy s mostu k Tejnu přivede,

Třináct průchodících domů projede:

Panáčku můj, šťastnou cestu!

Nemysli si na nevěstu;

Věrná věrného chce mít,

A kdo hodlá dívce věrným být,

Bývá v každé době

Dříve věrným sobě.

Který dívce, jíž se obětuje,

Před svědkami ruku nelíbá,

A kde víc než párek očí pokukuje,

Pro šáteček, spadne-li, se neshýbá;

Když nás někdo na procházce zastaví,

Jenom napolo jej pozdraví;

„Přítel můj!“ rce ke mně,

K příteli však: „Slečinka –“

A pak hezky jemně:

„Moje z venku tetinka!“ –

Tetinka? aj proč nic více,

Nový pane strejčínku?

Za tu novou tetinku

Ponížená služebnice!

Takovému ruku dáti –

Třikrát zemřít raději;

Muselať bych častěji

Ještě na tetinku hráti!

Kdo, an vejde do kavírny,

Jakby vešel do konírny,

Počne volat, klepat, hřmít,

Už i služka polekána

Přiletí a ptá se pána:

„Milost! prosím, račte chtít...?“

Načež pánek rozezlený:

„Mám tu čekat čtyry hodiny?

Fidibus chci zapálený,

Všeobecné Noviny,

Journal nejnovější módy,

A pak – sklenku čisté vody! –“

O tom panáčkovi dost!

Tenby mi byl hořký host!

Prázný sud má zvučný hlas,

Nikoliv však je-li plný;

Hlavu zdvihá prázdný klas –

Mnoho křiku, málo vlny!

Kdo se před očima vzácné paní,

Jak by na drátkách byl, klaní,

Slova mluví cukrová,

Ruce líbá, žerty prohazuje,

Ba i psíčka pohlazuje,

Chválí, třeba také pochová;

Stojí-li však za zády,

Naopak se tváří,

Ousměškem a nápady

Neušetře ani vážné stáří;

Kterýž na každého něco ví,

O každém cos také slyšel,

O tom, na koho si vyšel,

To, co neví, nepoví:

Seladónek takový

Může zůstat doma sedět,

Zdálí poslouchat a hledět –

U mne ničeho se nedoví!

Který od božího rána

Do pouhýnké noci v knihách leží,

Jehož láska v spisech zahrabána

Všecko běžet nechá, jak to běží;

Ale pro pravdu dost malinkou –

Na příklad: že tři a dvě jest pět –

Na boj vyzve celý svět,

Neřku-li svou ženu jedinkou;

Který v starém žbáně, v staré klice,

V starém meči, v botě zetlelé

Vidí celé věky vymřelé,

Staré světy, a co ještě více:

Takového – tobych ráda!

Ať si najde kopu let

Pro svůj starožitný kabinet:

Já bych pro něj byla trochu mladá!

Kdo tu živ jen v říši rájských snů,

Přitom kalným okem k nebi zírá;

Jemuž prozaičnost zemských dnů

Jako kleště ňádra svírá;

Kdo zde s růží svadlou postonává,

Leckde na hrobečku dokonává;

Kdy se naň však slunce usměje,

Opět obživne a okřeje,

Parným paprskem se rozčepejří,

A pak jako skřivan v podletí

Nad hvězdy a měsíc vyletí,

Kdež co bůže v novém nebi hejří;

Potom navrátiv se z větrnické říše,

Kde co viděl, kde co cítil,

Jak mu měsíc v kapsu svítil,

Prózou nebo veršem spíše;

Jehož Jasnost, jak smrt bledá,

Kudy chodí, rýmy hledá:

Tomu se má ruka nedá;

Srdce jeho s srdcem mým –

No, to by byl krásný rým!

Který si rád přes dvanáctou,

Časem zahrá v půldvanáctou,

Aneb sousedskou či šestadvadcet:

K tomu častěj, a to s vysoka,

Byť i snímal zhluboka,

Budou kartičky se vracet;

Protož nechám bulku jeho stát;

S hráčem není dobře hrát!

Kdybych s ním i čtyry touše dostala,

Předce bych snad prohrala;

Toť už nám dá rozum náš,

Žeby to byl smutný maryáš,

Kdo se drží karbanu a her,

Dej radč lásce alifer.

Kdo se, jako divadelní hrdina,

Jakby Talmu do kapsy chtěl schovat,

Přižene a začne deklamovat:

„Hvězdo ty má jediná!

Jenžto v mrákotné mé žití

Předůvěrně svítí –

Ty jsi mojí jedinou

Věčnou vidinou!

Zhlédni na otroka svého,

Z oka milostného

Nech ho život ssáti!

Nedopusť, bych musel k meči,

K jedu outočiště bráti –

By mě nepožřela divá voda...“

Ticho! ticho, pane! – škoda

Slov a mnoha řečí! –

Kdo teprva v padesáti

Poklad lásky své chce zaprodati,

A tu teprv po trhu se rozkládá:

Nechtěl-li již dříve vykládati,

Teď si může sám též kupovati –

Já bych staré zboží neráda!

Který si rád časem zabouří,

Zašňupe a zakouří,

Který si rád z plných nahýbá,

Jehož každý sklepník vychvaluje;

Kdo jen švadlenky si nadskakuje,

Krejčímu se ale vyhýbá;

Jejžto cesta do kavárny

Vede dveřmi zastavárny,

Který, hrd jsa, na své „já,“

Povídá, že má

Hlavu o píď výše nežli já –

Jsouť to ovšem jenom všední hříchy,

Bylby to však přece ženich lichý! –

Mohlabych těch pánů ještě mnoho

Vochličkami třít;

Co bych ale měla z toho?

Mohlby si třeba někdo pomyslit,

Žebych všecky nerada –

To bych ale přece nerada.

Krásněj kvete růže milená,

O prouteček pevný opřená;

Sluncem ojasní se luna bledá,

Každý břečťan jilmu hledá,

Někoho přec každé srdce očekává,

Po někom si nechtě zavzdychá;

Boženka má svého Oldřicha,

Jitka svého Břetislava –

Proč bych tedy vyjímala jenom sebe?

Chraniž, dobré nebe!

Někoho bych ráda! – Koho? to já vím;

Veřejně to ale nepovím.