JAKLOVEC.

Jako jesle víska leží,

několik jen bílých domů...

mezi nimi cesta běží,

řadou topolových stromů.

Štíhlé stromy snivě šumí,

dýmu táhnou šedé plachty,

temné lesy teskně tlumí

signály a hukot šachty.

Velký rybník, četné lísky,

u cesty se růže vinou,

potok zurčí prostřed vísky,

kostel dumá nad krajinou.

Rodný dům a bílý nízký –

kolem keře magnolií,

večer jest už vlahý, blízký,

do květů se perly lijí.

Slunce klesá do údolí,

ticho kolem – signál zvučí...

zlatě svítí lány polí,

a jen šachta ještě hučí.

Horníci jdou v řadách spolu,

svítilna se chvěje v dlani,

uhelný prach z temných dolů

na zavlhlé bledé skráni...

Ztichl signál – ticho kolem...

jako jesle víska leží...

měsíc stojí nad topolem,

zvonů „Ave“ zvučí s věží...