Jako hvězda!

Jak mohu říci, kterak jste mi drahá,

jak velkost lásky své Vám zjevit mám,

když není slov, jež obsáhla by chrám

a nekonečnou záři mého blaha?!

Jak mohu říci, co v mé duši skryto,

čím hynu, žiji, těším se i lkám,

když vím, že pouze popel ukládám

ze srdce žáru v chudé řádky tyto?!

Jak šelest listů, vadnoucích kdes v poli,

zní moje píseň nesoucí se k Vám,

že při ní bídným tak si připadám,

až duše zoufá si a srdce bolí.

Vy vznešená, jíž dav se šťastných koří,

já chuďas básník k smíchu sobě sám!

Kdo všimne si ho? Jménem sotva znám

ať zšílí pro Vás, ať mu srdce shoří!

Co na tom! Ach! Vy nezvíte snad ani,

jak posvátnou k Vám v duši láskou plám,

jak v snech se modlím k Vám a v snech se ptám,

kdy pro Vás umru, ledová má paní.

Ach, co jest Vám los žití ztraceného?!

Vy jdete přes ně klidně ke svým hrám,

a mně to stačí zřít Vás tu a tam

a milovat Vás, jako Boha svého...

A čím jste ledovější v srdci, v tváři,

tím horoucnějším citem umírám,

tak, jako hvězda, jež vzdoruje tmám,

čím hlubší noc, tím divočeji září!