JAKO LEGENDA.

Širou plání věky již se potácel

zástup uštvaný svou cestu hledaje.

Vždycky v purpurově zářném ránu

v tiché dálce Neznámého spatřili.

V záři stál a vůně šla jak z lánů

kvetoucího, rozvlátého obilí.

Za ním, za ním! – Jistě do kraje

snů a lásky povede nás, do ráje.

Stál a v dál se díval zadumaně,

jakby vzpomínal, jak čekal na ně.

Stál a vždy jim ušel nečekaně.

Stužka červená, jak zástup krvácel,

po zemi se vlekla již a kostí řad

hrůznou obrubou se podél cesty klad,

šklebící se mosaiky kameny.

Blíž a blíže vyli vlci, hyeny.

Tu však, na večer již, sblížili se až

na dva kroky, na vztaženou páž.

Kdosi vystoupil a zvolal prudce:

Obejít a nastavit krátké ruce

mečem napřaženým, kopími.

Blyskla zbraň – Noc světla shášela.

Tma – Jen před nimi se vznášela

Neznámého zář, jak zjevení

v hloubkách propadlého sklepení.

Ticho – Pouze táhlý, žalný vzlyk,

jakby nad hlavami jejich v tmách

přeražená ruka sjela po strunách.

Oni vzlykajíce nyvě klekali,

ti však, plni jistoty a nadšení,

obnovené, velké slunce čekali.

Vyhouplo – A výkřik zděšení

letěl prostorami prázdnými:

Krvavý a siný před nimi

visel proklán veskrz kopími.